Myslivecká mluva

Mluva myslivců patří do mysliveckých tradic jako jeden z jejích pilířů. Myslivecká mluva, řečeno slovy básníka, jsou překrásné květy na louce mysliveckých zvyků, jsou jejich nikdy neuvadající ozdobou. Zvládnutí odborné myslivecké mluvy je především ctí každého myslivce. Kdo ji neovládá, aby raději mlčel a neriskoval posměch ostatních. Ten je ostatně prostředkem, jak docílit toho, aby myslivci tuto krásnou a jedinečnou tradici ctili, dodržovali a používali jen těch správných výrazů. Ale zvládnutí odborné myslivecké mluvy je nejen ctí, ale také povinností. Co však říct k prohlášení jednoho nového, ale staršího, myslivce - spíše jen lovce, který řekl, že je toho názoru, že je to záležitost "pouze lidových myslivců organizovaných v ČMMJ". Asi tím chtěl říci, že se to netýká profesionálních myslivců a myslivců - podnikatelů (asi pojištěných v podnikatelské pojišťovně?), kteří s námi nechtějí mít nic společného! Až mě zamrazilo! Kam se to řítí naše česká myslivost? Kde jsou ideály zakladatelů jednotné myslivecké organizace - pánů Žalmana, Slaniny, Dyka a dalších? Vraťme se k té povinnosti užívat mysliveckou mluvu. Již v roce 1945 Ministerstvo zemědělství ji ustálilo a podpořilo výnosem, jímž uložilo povinnost používat českou mysliveckou mluvu jako jednu ze starých mysliveckých tradic a jako odbornou terminologii samostatného odvětví. Také platný myslivecký řád ukládá užívat mysliveckou mluvu. Každý myslivec by měl znát dobře mysliveckou mluvu, dobře rozhodně u všech druhů zvěře, která žije v jejich honitbě, která souvisí s výkonem práva myslivosti, s kynologií, lovectvím a s péčí o zvěř.

Zvěř všeobecně

Do pojmu zvěř patří ta zvířata savci i ptáci, která jsou vyjmenována v zákoně o myslivosti. Podle pokrývky těla rozlišujeme zvěř srstnatou (savce) a zvěř pernatou. Rozlišení na zvěř užitkovou a škodnou se již nemá používat, tedy ani tyto výrazy, které ani v zákoně se již neuvádějí. Naopak rozlišujeme rozdělení zvěře na velkou, což je veškerá spárkatá, velké šelmy (medvěd, rys a vlk) a z pernaté tetřevovití, divoký krocan, drop, výr a bažant královský (což je nutné respektovat při pasování na lovce, ovšem jen u těch druhů, které zákon povoluje lovit) a na zvěř drobnou, což je veškerá ostatní zvěř. Dále rozlišujeme zvěř chráněnou, která je hájena celoročně, zvěř hájenou, která má omezenou dobu lovu a zvěř nehájenou, lovenou po celý rok. Černá zvěř je prase divoké a zvěř červená, což je sice málo používaný výraz, který platí pro veškerou zvěř parohatou. Rozdělení zvěře podle původu - zvěř původní, cizí čili cizokrajná; podle sídliště - zvěř nížinná čili luční, pahorkatinná, horská; podle prostředí zvěř polní, lesní, vodní, podle stálosti výskytu - zvěř stálá, přebíhavá (toulavá), tažná čili stěhovavá; podle stáří - zvěř mladá, stará, přestárlá; podle snášenlivosti zvěř samotářská, společenská; podle zdravotního stavu - zvěř zdravá, nemocná, poraněná; podle způsobu chovu - zvěř divoká, polodivoká, krotká; podle způsobu lovu - zvěř lovná, nelovná. Střelená zvěř je zhaslá, zašlá na nemoc uhynulá, či padlá. Někteří myslivci označují dosledovanou zvěř jako padlou - což je ovšem velmi nesprávné.

Světla, slechy, běhy...

To jsou výrazy, které nechybí ve znalosti zpravidla žádnému adeptovi u zkoušek. A tím to zpravidla u mnohých končí. Jak konstatují i další kolegové ze zkušebního senátu, znalost myslivecké mluvy je stále horší a horší. Když se to noví myslivci pak v praxi doučí, je to dobře. Horší je neznalost u dlouholetých myslivců. Takže světla má téměř veškerá zvěř, také pernatá včetně krkavcovitých, sovy i lovečtí psi. Avšak pozor - dravci mají oči. Slechy má veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi. Uši žádná zvěř nemá, pouze zajíc má lidový název ušák (uznaný pro mysliveckou mluvu).
Běhy má zase veškerá srstnatá zvěř a lovečtí psi a tím to končí. Stojáky má tetřev, tetřívek, bažant, volavka, sovy, ale i dravci, ovšem zakončenými pařáty. Stojáčky má jeřábek, koroptev, orebice, holubi, hrdlička, sluka, kvíčala, krkavcovití, ale i racek ovšem s plovací blánou. Plováky mají kachny, lyska, potápka a kormorán. Vesla mají husy a běháky krocan a drop.
Častá chyba myslivců je, že říkají všem zobákům klovec. Klovec má však jen tetřev, tetřívek, jeřábek, bažant, krocan a orebice. Ani koroptev nemá klovec, ale klubec, když i zobák u ní není chyba. Zobák mají holubi, drop, kachny, lyska, kormorán, volavka, racek, kvíčala, sovy a dravci (sokolovití se zejkem) a husa (s nehtem). Sluka má však píchák.
Výraz nos je používaný většinou jen u psů a zapomíná se, že nos má také zajíc, králík, veverka, svišť a ondatra. Divoké prase má ryj, šelmy - medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, divoká kočka, jezevec, vydra, kuny, tchoř a lasice mají čenich. Větrník má veškerá spárkatá kromě prasete divokého.
Prakticky veškerá zvěř má hlavu. Pokud se to někomu zdá málo odlišné od hovorového jazyka a říká "palice" aj., tak je to nehorázná hrubost a neúcta ke zvěři. Veškerá spárkatá zvěř má pro přijímání potravy svírák. Pozor, neplést se svírkou! Zajíc má však hubu s vousy, stejně tak králík a ondatra. Hubu má také veverka a svišť. Mordu má medvěd, liška, psík mývalovitý, rys, jezevec a lovecký pes, ale vydra má mordu se štětinami. Kuny a lasice mají mordičku. Jazyk veškeré spárkaté zvěře je lízák a ten má také vlk, liška a psík mývalovitý, a tím to také končí, ostatní zvěř má prostě jazyk, který není výrazem myslivecké mluvy. Jelen má pod světly slzníky, které vylučují světlomaz, či jelení bezoár. Ale pozor: bezoár jsou také kulové útvary v žaludku kamzíka, tvořené nestrávenými částmi potravy.

A na závěr ještě zuby:

Jelen má horní špičáky kelce - používání výrazu grandle není správné. Divoká prasata mají zbraně, což jsou u kňoura v dolní čelisti páráky a v horní klektáky, bachyně má háky. Zajíc, svišť a ondatra mají hlodáky, či struhy. Veverka jen hlodáky. Medvěd, liška, jezevec, rys, divoká kočka a vydra mají trháky.